Kdybychom se někoho zeptali, zda je láska něco pozitivního nebo negativního, odpoví nám nejspíše, že jde o něco nesporně dobrého. Protože tak už to máme ve svých myslích zafixováno, tak zkrátka lásku vnímáme. Protože si v jejím případě vždy automaticky představíme onen notoricky známý vztah dvou lidí, při kterém jsou prožívány ony úžasné a jen těžko něčím nahraditelné pocity. To víte, hormony s námi začnou mávat, a pak nejednou činíme i hodně ztřeštěná rozhodnutí, ba i přímo šílíme.
Ovšem taková láska není určitě tou jedinou láskou, kterou můžeme potkat. Lásku lze totiž projevovat nejen k nějaké blízké osobě a nemusí to být jenom ona známá přitažlivost ženská. Lásek je více, a zatímco některé lze rovněž vnímat pozitivně, u jiných je to daleko spornější, ne-li přímo horší.
Je tu třeba i láska k vlasti, kterou mnozí z nás oplývají nebo by aspoň měli oplývat. Jenže zatímco někdy svou vlast milujeme, jindy tomu tak být nemusí. Je mezi námi i spousta těch, kteří jsou ji schopni opustit a nikdy se nevrátit. A to ne proto, že by to bylo dnes stejně jako za minulého režimu pro emigranty nemožné, ale proto, že se zkrátka můžeme někde v cizích krajích cítit lépe. A proto zapustíme kořeny raději někde jinde než ve své vlasti.
Když už jsme pak nakousli ten minulý režim, můžeme si ale zmínit i pochybné či přímo zavrženíhodné typy lásek. Možná ještě vzpomenete na to, jak jsme tehdy měli milovat (tu jedinou a prý nejlepší) stranu, a to už ani nemluvě o tom, jak námi měl být milován Sovětský svaz. To byly vyslovené nesmysly, jež nám vnucovali mocní tohoto světa, kteří z toho měli své benefity, na rozdíl od většiny národa. A ani s láskou k práci to tehdy nebylo tak žhavé, jak si možná vzpomenete.
A ani dnes to není leckdy zase až tak jednoznačné, ani dnes není láska jako láska. Pokud někdo přehnaně miluje dejme tomu peníze nebo moc, nejde o tu pravou lásku, jakou bychom měli obdivovat. Protože skutečná láska je dobrovolná a je z ní dobře všem zúčastněným.